THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I když se tento výtvor po zasunutí do přehrávače tváří, že má jen necelých 19 minut, jedná se o dílko veskrze plnohodnotné. Nejenže čítá 17 grindově prošpikovaných uchoprůplachů, ale ještě se v téměř půlhodinovém okoprůplachu můžete přesvědčit, jak svou hudbu tito maniaci prezentují na koncertech.
Hudebně je možno PHOBII zařadit mezi true grindové partičky. Nejedná se o žádné zelenáče, neboť na scéně působí již od roku 1990. Od prvopočátků se drží svých mantinelů a ani zde je nehodlali opustit a koketovat s experimenty. Zvukově jsou zde samo sebou libozvučnější studiové výplachy, ale ani při posledních pěti živých věcech není nutno trhat zástrčku ze zdi. Slyšet můžeme postupy pro tento žánr klasické, pomalejší melodičtější rozjezdovky přecházející v agresivní do extrému vyhnané honičky, což lze konstatovat i o vokálech, kde převažuje štiplavý ječák nad hlubokým murmurozem. Z nahrávky je cítit nasazení a náboj srovnatelný například s našimi INGROWING (není žádným tajemstvím, že tyto hudebně spřízněné partičky odjely v roce 2003 pod názvem „Grind Your Fucking Head In“ společné turné po Evropě), a to především v rychlejších, sypavějších momentech. Jednotlivé písně odsejpají formulí rychlostí, takže na konci máte pocit, že jste se stačili za tu dobu pouze třikrát nadechnout.
A teď se přesuňme k obrazovému záznamu pocházejícímu z roku 2004. Od prvního štichu se jen utvrdíme v dojmech nabitých z poslechové části. Živelnost a živočišnost vyzařují ze všech hráčů recenzovaného souboru. Diváci se také nijak nežinýrují a vytváření příjemnou atmosféru. Z jejich strany nechybí stagediving či podpódiová tlačenka a zástupci hrozičů. Kvalita záznamu je čistokrevně undergroundová, amatérská, koncert je snímán jedinou většinou statickou kamerou umístěnou uprostřed sálu v horních prostorách, která si v určitých momentech „zašaškuje“ (zabírá různé kouty klubu apod). Prostředí mi trošku připomíná pražský klánovický metalový chrámek - Black psa. Pokud tedy neočekáváme DVD kvalitu renomovaných souborů, ale určitou pozvánku na koncert, která vám osvětlí, jak asi taková phobiovská šou vypadá, určitě si po skončení videa neodplivnete, ale naopak si jej za nějakou dobu klidně zopakujete.
Nelze tedy závěrem nic jiného než konstatovat, že investováním několika penízků do této hudební potravy neprohloupíte, ale naopak si obohatíte sbírku příjemným soustem.
...Nelze tedy závěrem nic jiného než konstatovat, že investováním několika penízků do této hudební potravy neprohloupíte, ale naopak si obohatíte sbírku příjemným soustem...
8 / 10
Shane Mclachlan
- vokály
Bruce Reeves
- basa
Steve Burda
- kytara
Bryan Fajardo
- bicí
1. Set To Rage
2. Insults Of Defeat
3. Extremity Of The Will
4. Get Up And Kill
5. Healing Of The Wounds
6. Time Will Seize
7. Revolutionary´s Hell
8. The Stench
9. His War, Not To An End
10. Violence And Greed
11. Mental Insurrection
12. Live Tracks:
13. Your Own Way
14. Vicious Social Order
15. Beer Brake
16. Reconstruct
17. Bush
18. Ailing Addiction
19. Bonus: Video, 29:56 min, Live at Showcase Theatre (Corona, CA)
Remnants Of Filth (2012)
Unrelenting (EP) (2010)
22 Random Acts of Violence (2008)
My Friends - Our Grind! (EP) (2008)
Cruel (2006)
Get Up And Kill! (EP) (2004)
Grind Your Fucking Head In (2003)
Serenity Through Pain (2001)
Destroying The Masses (EP) (1999)
Means Of Existence (1998)
Enslaved (EP) (1997)
Return To Desolation (EP) (1993)
All That Remains (EP) (1992)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Obscene Productions
Produkce: Shane Mclachlan a PHOBIA
Studio: Shiva Industries, Santa Ana CA
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.